Dneska je Marie a ty bys měla svátek. Sešli bychom se v tvojí kuchyni s kytkou a bylo by nám fajn.

Místo toho se s kytkou scházíme jinde a nejdeme slavit, ale doprovodit tě na cestě. Na tvojí poslední cestě... Slzy se mi derou pod víčka a svět mi zas na chvíli připadá nespravedlivý. Vždyť kolik lidí může říct, že během tří týdnů přišlo nezávisle na sobě o obě babičky...? Už nikdy nezaparkujeme auto před tvým domečkem, už nikdy se moje děti nerozeběhnou nahoru po schůdkách, už nikdy tam neucítím tu známou vůni čerstvých buchet.

Zůstanou jen vzpomínky a pár fotek... a maličká díra v srdci. A život půjde tak nějak dál.

Řeči na pohřbu většinou nemám moc ráda, farář se snaží říct něco hezkého, ale nevěřím, že by si pamatoval každého člověka, kterého pohřbívá, ty tváře mu musí splývat. Ale tenhle, ten řekl něco, co ve mně zůstává a co se mi v myšlenkách pořád vrací...

"Můžete mi říkat, co chcete, utěšovat mě, jak chcete. Na vašem místě bych to taky udělal. Ale žádný z vás to teď neprožíváte, nežijete ve mně..." Nejvyšší čas, abych si přečetla, jak to s tím Jobem vlastně bylo.

Život půjde dál...

Opravdu si myslím, že by mělo být úředně, soudně, státně a jinak přísně zakázáno, aby se v jedné rodině obě babičky v rozmezí dvou týdnů rozhodly, že to na tomto světě zabalí a přejdou jinam... i když člověk ví, že takhle je to možná vzhledem k okolnostem lepší, přesto to dokáže pořádně zabolet.

Na druhou stranu - kdo mi dal právo rozhodovat, co je pro druhého lepší nebo horší? Pokoj i tvojí duší, babičko...

bilance prvních pár dní školky:

- hned první den jsem byla upozorněna, že moje dítě je horolezec a muselo být sundáváno ze zídky na záchodech, kam vylezlo a odkud odmítalo slézt... s tím, že je horolezec, mi opravdu neřekli nic nového
- jemně jsem naznačila, že začala být strašně vybíravá a že se mají obrnit trpělivostí, protože fakt, ale fakt nebude chtít jíst... to jsem si ovšem nevšimla, že na zahájení školního roku jim připravili svíčkovou, kterou ona může a které si samozřejmě byla 2x přidat... tak nic, no... zase jsem vypadala, že přeháním
- jsem odsunuta na vedlejší kolej... když jsem v šatně požádala o pusu na rozloučenou, tak na mě jenom tak nechápavě koukla a strašně udiveně prohlásila: "a prooooč??? už běž pryč!"
- mrňavou to ticho v domě přinutilo smysluplně mluvit... chodí po místnostech a pořád dokola vykřikuje: "á-ne-šo, kde jé?"

ale jinak - hlavně že se Prostřední ve školce líbí :-)


Včera chodila a zpívala si něco o berušce, slabikově i rýmově úplně mimo. Zapátrala jsem v paměti, protože tu písničku už jsem pár roků zpátky slyšela od Nejstarší, a říkám jí: "hele, Anežko, nebylo to náhodou takhle? Seděla beruška na lístečku, červený kabátek samou tečku. Přišli k ní motýlci, my tě známe, my ti ty puntíky spočítáme..."
Přezpívala si to, zjistila, že se vleze do slabik, koukla na mě a říká: "jooo, tak to je, tak to říkala paní učitelka. A tys tam už někdy byla, že to znáš?"

:-))

Dnes v půl třetí ráno zaťukalo tvoje srdíčko naposledy... a já ti toho ještě tolik nestihla říct...a přitom mi všechna slova najednou připadají tak prázdná a zbytečná...

Už je ti dobře... a třeba se jednou zase sejdeme... pokoj tvojí duši, babičko...

čtyřletá osmileté:
"Elíííííí....! Pojď mi dát napít! Pojď mi napustit vodku!"

:-))

Známe se, myslím, za ty roky celkem dobře. Já nejsem technický typ a on zásadně nepíše smsky, dvě za rok už považuje za překročený limit. Já mám taky své limity, například jeden odrovnaný spotřebič týdně by stačil.

Jenže včera bohužel nebyl den, resp. byl opět den blbec, takže v půl desáté večer už jsem začínala lehce propadat do zoufalství a ve stavu nejvyšší nouze jsem mu naťukala smsku:

- Pokazila jsem dneska vysavač a depilátor, mám ještě něco chytat do pracek? :-(
a limity, nelimity vzápětí dorazila odpověď:
- Neotvírej lednici !!

prostřední 4letá:
"Tatíííínkuuuu!! Tady je na zemi nějaká můůůůra! Pojď ji nějak odstranit!"

:-))

jsem krásná, štíhlá, společenská, mám pevnou vůli i dostatečně vysoké sebevědomí... jsem krásná, štíhlá, společenská,  mám pevnou vůli i dostatečně vysoké sebevědomí... jsem krásná, štíhlá, společenská, mám pevnou vůli i dostatečně vysoké sebevědomí...

ba ne, ani sama sebe neukecám :-( připadám si jako největší outsider, doma je moc velký klid, mám depku jak hrom... a na rozdíl od psycho pohovoru bych si teď vzpoměla asi na milion svých záporných vlastností, kdepak krásná nebo sebevědomá... :-((

Vodíme je za ručičky, milujeme je, občas nám děsně lezou na nervy... a celý život máme tendence dávat jim rady. Ovšem když se to jednoho krásného dne obrátí a začnou pro změny děti rady udílet nám, rodičům, tak to fakt stojí za to :-))

Téměř prázdná silnice a u novinového stánku dost nešikovně zaparkované auto přímo uprostřed jízdního pruhu... pomalu se k němu blížíme a čtyřletá tak kouká ze zadního sedadla a pak říká: "maminko, přejeď ho!"

Co na tom, že jí z udílené rady vypadlo písmenko "d" (předjeď) :-)) ... asi bych si s ní měla co nejdřív pohovořit na téma rozptylování řidiče za jízdy a nemožnosti řízení se záchvatem smíchu :-)

Flákám se... a flákám všechno, vím... :-( Dovolená u nás nehrozí, ale nějaký menší výlet občas proběhne, jako ve středu, kdy měl drahý pocit, že čím víc kilometrů za volantem, tím líp... ale nestěžuju si :-)
Buchlovice:

moje oblíbené stromy, na které tentokrát nezbyl čas, protože Mrňavá se ukázala jako velký zdrhač a hatič plánů :-) :

voda:

a jedna speciální pro Irču Harlequin - tak od doby slibu konečně drahý chytnul do pazourků foťák a cvakal samé lepší ksichty:

Moje maličké miminko, které nám první měsíce svého života dalo v čerstvém rodičovství tak strašně zabrat svými zdravotními problémy, předevčírem přineslo svoje druhé vysvědčení... a dneska odjela na svůj první tábor v životě.

Vzala jsem si starý maličký digitálek, že zvěčním tu radost v jejích očích, tu dychtivost a touhu po něčem novém, neznámém, nepoznaném... a pro samé slzy v očích jsem skoro neviděla na displej :-(

Jako dítě na základní škole jsem jezdila na tábory každoročně, dokonce v mladším věku, než je teď ona. Ale ani jednou, opravdu ani jednou si nevzpomínám, že by moje máma při odjezdu brečela. Nebo že by si to všechno schovávala do soukromí?

Pomaličku roste a dospívá... Ani se nenaděju a přijde doba, kdy už mě nebude potřebovat... tak ale upřímně: bude to znamenat, že se konečně u všeho přestanu tak dojímat a brečet...? Nebo se mnou ty hormony budou mávat pořád? :-))

Prší - kapky deště padají k zemi jak démanty
za tichého šumění.
A vítr tiše sténá...
Prší - a připomínáš se mi ty,
plačící na mém rameni.
Ty, jako krásná mladá žena.

Prší - Bohové deště doprovází lehkou chůzí
své Bohyně na bílých koních.
Vítr ustal, není...
Prší - zvedáš hlavu, krásné oči plné slzí
zaryjí se do mých.
Hledajíc záblesk pochopení.

Romantiko prvních lásek, kam ses poděla? Bylo nám -náct a všechno bylo tak strašně krásné, jednoduché... čisté a nevinné... Dodnes mám schované tvoje básničky, přežily čtvero stěhování... :-) Jestlipak si taky občas na mě vzpomeneš? Třeba dnes, když prší.... a kapky padají k zemi jak démanty...?

Tak ještě jedno třešňové pokračování, protože když ty dvě příšerky viděly fotky Mrňavé, tak ony chcou táááky, jak jinak :-)) jenže jedna nehodlá spolupracovat ani za celý svět, a druhá se zas tváří děsně naštvaně hned po prvním pokynu...

poučení pro příště: vlastní děti radši nefotit!! :-) hadi a krtci u toho aspoň nediskutují :-)

 a moje miminko už mělo třešně ohleděné, tak vzalo na milost shrečí miminko...

Čerešničky, čerešničky, čerešně... aktuálně vás mám rozsypané po celé kuchyni :-)) a někteří experti jsou z toho vyloženě nadšení...

zápisek z deníčku vysmáté tety:

3-letý synovec jen tak mezi řečí: "kurva!"
(u nás se v 5 letech chodilo kvůli "R" na logopedii, u nich jako na potvoru "R" jde naprosto skvěle už dobrého půl roku :-)) )
ségra, která mu chce zabránit mluvit neslušně, a jako málo zkušená matka samozřejmě netuší, že všecko se jednou obrátí zpátky proti ní: "Filípku, to se neříká, říkáš to špatně! Říká se: kur domácí, to znamená slepička, víš?"

o chvíli později synovec na plné pecky na zahradě: "ku..." (chvíle přemýšlení) "kurva domácí!"

"Maminko, přivezla jsem ti z výletu semínka... ze skleníku, a bylo na nich napsané "kiwi"... ale nevím, kde jsou, já jsem je ztratila," (pláč)
"A z kapesného mi zbyla jedna koruna... a tu jsem taky ztratila" (ještě větší pláč)

šmudla moje malá... kdy to bude konečně lepší??

Jsou věci, které mě už opravdu přestávají bavit... jako třeba plevel na zahradě, kde NĚKDO nedomyslel, že když byla 10 (možná i více) roků netknutá, tak z ní bude normální užitková plocha tak za 20 roků, nebo třeba krtci, o kterých si zas pes usmyslel, že mi jimi bude dělat radost. To takhle stačí v neděli vyjít ven a u skluzavky leží srovnaný a prokazatelně mrtvý krtek a pésan jen vrtí ocasem a čeká na pochvalu. A za chvíli je slyšet jen haf, ňaf, haf... a pes se na vás zubí s dalším krtkem v tlamě. Nic proti ekologii. Nic proti psisku. Asi si konečně uvědomila, kdo ji celý týden krmí, a že likvidací mých kytek mi radost neudělá.

No a když už jsme u toho, tak to haf, ňaf, haf mě taky přestává bavit, protože nevěstí nikdy nic dobrého. Když se ozvalo dneska krátce před polednem, moc jsem se radši nevzrušovala, jenže hlas prostřední: "Kikina tu má zas hadáááá" mě nadzvedl. No jistě, 1,5 metru od pískoviště, na kterém si obě malé hrají!!! Už se mi ani nechce ječet. Zaháním holky do bezpečné vzdálenosti a sama jdu blíž. Ani nevnímám, jestli mi vůbec mlátí srdce nebo jsem strachy umřela. Pes chňapá hada za ocas a pohazuje si jím jako hračkou.

Odplížím se pro telefon a velmi důrazně mému muži sděluju, že v sobotu tu chci vidět brigádu, která rozhodí hlínu, na dvorku srovná terén a zlikviduje tu všecku trávu tak, že nic delšího pěti centimetrů tu neuvidím. Tady prostě žádný hadí ráj nebude!!! Chlap evidentně poslouchá jen to, co poslouchat chce, takže mě nadšeně žádá, abych mu hada vyfotila. Kruci, kdyby byl doma, když je ho potřeba, může ty bestie vidět i na vlastní oči!! Beru foťák s vědomím, že přinejhorším s ním toho hada umlátím, a jdu zpátky na dvorek. Had není tam, kde byl, ale je o kousek dál... Sice pokousaný od psa, ale furt ještě živý. V patách mi jde zvědavá Prostřední. Fakt radost nad radost!

Rychle nacvakám pár fotek, hada na tyči v bezpečné vzdálenosti od těla přepravím do zahrady, a jdu si uvařit na uklidnění kafe. Navzdory zákazu si do něj vrchovatě nasypu cukru.

Když pak o dvě hodiny později potkám u plotu sousedku, která mi říká: "Hele, mám matku od toho vašeho hada, táááhle velkou, teď nám vlezla do šopky pod dřevo!", jen se mi zatmí před očima. Uáááá, další bestie na obzoru. "Prosím tě, statečná ženo, hlavně si ji nech u vás, jo? Mně už stačilo," hlesnu... Co by to asi obnášelo, prodat navzdory Státnímu fondu rozvoje a bydlení ten barák a začít prostě někde jinde???

Tož nejsem Marťa Zímová, ale když jsem viděla tyhle potvůrky, upalovala jsem pro foťák, až mi šutry od bot lítaly... drahý měl vcelku trapné poznámky typu "kam tak pádíš, dyť je to šnek, ten ti neuteče", ale co on může vědět... :-) náhodou, to zvíře je fakt rychlé... no a hlavně, nespolupracuje, bestie jedna... ale to už jsem si zvykla, že tady nespolupracuje prakticky nikdo :-(

"A doufám, že je pak odneseš pryč! Né že se tu rozmnoží!" vyjádřil manžel obavu, když jel kolem mě s kolečkama kamínků, kterýma hodlá podkládat dlažbu na dvoře (hurááá, tak konečně! po 4 letech se dočkám i dvora)
"V klidu," odvětila jsem, "zdá se, že jsou to všichni homoušci, vůbec se jim na sebe nechce."
"Žišmarjá," chytil se za hlavu můj racionální a vzdělaný muž, "oni jsou hermafroditi, néééé?" protáhl a vsadila bych se, že u toho i vytočil oči v sloup.

No jo, no, porád... přiznávám, že od základky mi to nějak vypadlo z hlavy....ale aspoň jsem si teď o nich něco přečetla, a víš co, miláčku? Oni fakt musejí být dva :-))

Nevím, proč jak blázen skáču po centimetrech v obilí u mého zemědělského otce, když bych Makovou panenku s přehledem oblékla i doma... na té hnusné mega zahradě :-) a že tam toho kvete, plevele jednoho :-)

moje dvě ženy... obě stíhají před foťákem zdrhat stejně rychle :-)) ale archivní foto to bude dobré...

"Klidně běž s holkama domů, já vás doběhnu, jen tu zkusím blýsknout jeden mák..."
"Nezkusíš, vůbec do toho nelez!"
"Jen tady na krajíčku... hmmm... je to strašně daleko..."
"Běž z tama pryč!"
"Jen jednu nožičku tam takhle vrazím..."
"Nikam nic vrážet nebudeš! Běž z toho obilí pryč! Dodupeš to!" (sprosťák, už jsem kilo zhubla!)
"Hele, tady je skulinka, jen prstíček od nožičky..."

chvíli klid, mák je furt strašně daleko, skrz klásky romanticky fučí vítr...

"Proč tam tak stojíš? Běž za holkama, já hned dojdu."
"Ani omylem. Nehnu se! Kdybych se o centimetr posunul domů, ty do toho obilí okamžitě skočíš!!!"

grrrrr!!! a to si říká můj otec! :-) nehodnou matku nazývají macechou... jak se říká otci, co nemá pochopení pro svou dceru? :-))

Když kvete jetel a ten, co drží foťák, je rychlejší než ten, co drží sekačku... :-)

Člověku se občas až sbíhají sliny, jen když si na špekáčky vzpomene. A letos se u nás ještě žádné opékání nekonalo... tohle měla být premiéra. Koupené už minulý týden, ale skrz vytrvalý déšť posléze vražené do mražáku, a v sobotu ráno vytáhnuté.

Pohledem na oblohu jsem usoudila, že bouřek z minulého týdne už bylo dost, že je to na bazén a opékání. Holky nadšeně chodily očuchávat ten rozmrzající polotovar a čekalo se jen na tátu, až se doma objeví i on.

Ve čtyři odpoledne se počasí rozhodlo kašlat na naše plány a předvedlo májovou bouřku a deštík. No když myslí... to nezná, co my a naše chutě dokážeme :-)) ať si prší, jak chce, náš táboráček pod střechou se prostě konal :-)

 no a takhle to vypadá v praxi pod střechou :-))

Hej ty tam, v říši hvězd, nespravedlivý jsi... volal Drákula v muzikálu.

A mně se taky chce zařvat :-( hej ty tam!, mravence i moly jsem zkousla a víceméně úspěšně vyhnala, s ještěrkama už jsem skoro kámoška, had mi kupodivu nepřivodil infarkt, u tří žab, které jsem si minulý týden donesla se salátem a které mi tu hopkaly po kuchyňské lince, jsem skoro ztratila hlas, jak jsem řvala... ale abych zaryla rýčem do země a pak na něm vytáhla krtka, to mi fakt nedělej :-(

Vždyť já tu havěť vůbec, ale fakt vůbec nemám ráda... :-(

vajgélie

Tak včera po týdnu čekání konečně dorazilo... pár hodin po tom, co táta odjel na druhý konec republiky za prací, krásné, nablýskané, oranžové, úplně nové, ani kolo, ani koloběžka.... prostě odrážedlo :-)

Nevím, čím jsem si zrovna já, člověk, kterému sporty nejsou cizí, zasloužila děti, které se nedokáží naučit plavat bez pomůcek, na bruslích jsou nebezpečné samy sobě, bojují i s kolem... Osud v mém životě vůbec hodně často nešetřil ironií, ale tady se mu to obzvlášť povedlo. No nic... když ani asi stý pokus zkoordinovat oči, ruce, nohy i vlastní rovnováhu nevedl v případě Prostřední k onomu zdárnému "šlápni a jeď", rozhodla jsem se pomoct jí odrážedlem.

A teď leží přede mnou. Kamarádkou tolik vychvalované, manželem překousnuté až po těžkých bojích a debatách... a pozor! úplně demontované v jedné trošku větší krabici.

Skáčou kolem mě všechny tři, jedna nedočkavější než druhá. Začínám mít kolem srdce ten svíravý pocit, že je do mě vkládáno až příliš mnoho důvěry.

Rozbaluju krabici a vypadává to na mě pěkně po součástkách. Ach můj Bože, co je zas tohle, vždyť víš, že já absolutně nejsem technický typ.

Trojí oči na mě tázavě hledí.

Hluboce si povzdechnu, prostuduju návod k sestavení a jdu hledat ty správné klíče.

Jedno kolo, druhé kolo, po čtvrté konečně správně nasazeno :-) , utáhnout, přitáhnout, hotovo. Ufff, zpocená jsem až někde...

Řídítka. Hmmmm... nasadit, OK, přirazit, jo, to by taky šlo... a podle návodu pak utáhnout. Prohlížím krabici, zem, přilehlé sáčky, pátrání posléze rozšířím i na ruce těch tří... sakra, a co mám utáhnout, když tu nic takového není?!?!?

Tak jo... nádech, výdech, dáme pauzu a nasadíme sedátko. Sedátko?!? No nic, ukazuje se, že to je stejně zákeřný úkol jako ta řídítka.

Prostřední kolem mě zoufale poskakuje: "tak co, maminko, už to bude?"

Něco cedím mezi zuby a spisovná čeština to určitě není. Studuju návod. Brzdy a hrstka šroubků se taky ukazují nad mé netechnické síly. Propadám vzteku a bezmoci.

Zvedám telefon a hodně hlasitě sděluji manželovi, že to jeho blbé cestování má za následek 5ti denní potok slz u Prostřední, protože ten kus kovu prostě nesestavím a ta blbá hmota nade mnou vítězí. Neméně hlasitě se dozvídám, že jsem hysterka a nešikovná k tomu, načež zazní: "snaž se" a oba telefony oněmí, protože si jimi navzájem švihneme.

Prostřední pláče.

Ještě chvíli se pokouším poskládat to dohromady, po půl hodině to vzdávám a volám mému tatínkovi s úlisným dotazem, jestli náhodou během týdne nebude mít cestu po doktorech někde blízko nás. Hurá, bude, staví se. Mraky se rozplývají a svět se rázem stává růžovějším. Musím na sobě zapracovat, slíbím si asi po milionté, a jdu ven pověsit prádlo.

Trička plápolají na šňůře, když tu se najednou otvírají dveře, manžel (který podle mých výpočtů má být touhle dobou asi tak 50km před Prahou) hledá klíče, ruce začnou kmitat a do 10 minut je všechno hotovo.

"A co na tom jako bylo tak složitého?" ptá se úplně nelogicky... a já jen zvedám oči k nebi a děkuju... děkuju za všechny jeho pracovní problémy, které ho zdržely až doteď na firmě, děkuju i těm dvěma pánům, kteří na něho venku v autě vydrželi čekat, děkuju za Anežku, které vyschl potok slz a vystřídal ho blažený a šťastný úsměv... a děkuju za všechny náhody :-)

Mám tu kouli ráda... prostě si jen tak pluje, shovívavě kouká kolem sebe, netrápí ji to či ono... a na rozdíl od nás tu bude pořád.

Střešní okna proklínám několikrát ročně, pravidelně při mytí a nárazově pokaždé při pohledu na binec, který se na ně chytá. Ale včera, včera bych je za nic na světě nevyměnila. To si člověk jen tak lehne do postele a když je trocha štěstí, tak se mu skoro před obličejem prochází tento pán :-) Stačí jen natáhnout ruku, zavřít vrátka za starostmi všedních dní a jen tak snít...

4 letá:
"maminko, a co budu, až budu velká?"
"no... budeš chodit do školy"
"to taky, ale co pak???" v očích velké otazníky
"hmmm," přemýšlím, až se ze mě kouří, "pak budeš mít třeba miminka a bude z tebe maminka"
"joooo," rozzáří se jí celý obličej... načež mě sejme zásadní otázkou: "a v jakém budu domově...???"

jó, holka... to nevím... ale ještě chvíli a já z vás budu možná v psychiatrickém domově :-)))

Návod na sebelikvidaci v několika krocích:

1. zahraj si na hodnou polovinu rodičovstva a navrhni dětem, že si můžou vybrat, kam se pojede na výlet
2. v duchu zajásej a poklepej si na rameno, žes je tak skromně vychovala a napadla je zrovna ZOO Lešná, která je bratru 3/4 hodiny cesty od domu, a ne nějaká tramtárie na druhém konci republiky, kde by se určitě cestou minimálně 1/3 dětí pozvracela, 2/3 pohádaly a auto by pak vypadalo jako po nájezdu sarančat
3. nabitý foťák je samozřejmostí, náhradní oblečení pro dětské osazenstvo taktéž
4.zamračené a podmáčené ráno ti nemůže zkazit náladu, protože je přece Den matek a ty dostaneš od dětí prvně v životě snídani až do postele... po snídani pak všechny za mohutného halasu nasoukej do auta, teplejší oblečení se v kufru snadno uveze, usoudíš, že na parkovišti se přece dá převléct vždycky
5. pár kapek na předním skle nemůže zkazit atmosféru výletu, a to dokonce ani tehdy, když v batohu jsou 3 pláštěnky pro celkem 5 osob, přinejhorším se dá vždycky cestou aspoň pomodlit, ať se to počasí umoudří
6. cestou si všimneš ukazatele na zříceninu hradu Lukov, hlavou ti bleskne vidina šutrů, a nenápadně navrhneš řidiči, že "když už budeme kousek od toho..."
6. ti vydřiduši na ZOO parkovišti chcou za parkovací místo skoro tolik, kolik je vlezné do ZOO pro dospělého člověka!
7. sluníčko pálí, den je nádherný, děti u vytržení... příště si vzpomeň, že drobotina se evidentně dobíjí i ze vzduchu a ani pětihodinové lítání a courání na nich nenechá žádné, ale fakt vůbec žádné stopy únavy
8. zamiř na Lukov, osvěž se ledovým čajem, který jsi ráno zapoměla na předním sedadle auta a ze kterého je uprostřed odpoledne regulérní horký čaj
9. natáhni si v autě na 3 minuty nohy a v duchu si gratuluj, že vlastně nesnášíš semafory, víceproudé silnice a protijedoucí auta obecně, takže dneska jsi v rámci přežití osvobozena od řízení
10. u Lukova lehce zbystři, protože auto se musí nechat u cedule a směrem vzhůru (ten hrad jaksi vůbec není vidět) se táhne lesní cesta... ale vcelku široká, takže usoudíš, že to bude brnkačka
11. když po kilometru prudkého stoupání máš plíce málem na zemi jako bys kouřila od narození, spolkni všechna neslušná slova a pomni, že to byl původně tvůj nápad... zajímavé, že drahá polovička, která na rozdíl od tebe kuřák je, to udýchává daleko líp, a to dokonce i s Mrňavou na zádech
12. až se zhruba po dvou kilometrech vyšplháš vzhůru, tak si koukni na nohy, a už si ty vycházkové Riekry nikdy, ale opravdu nikdy nedávej, a příště si radši obuj tenisky!!!

 to by mě zajímalo, jak to ta žirafa dělá, že u jídla ještě stíhá tak pomrkávat... :-)

 a jdééém... jen já a můj stín :-)

Naprosto šílený den, jaký občas prožije každý z nás... a pak něco přijde, něco se stane, nikoliv náhodou (protože nic není o náhodách), ale přesně v ten pravý okamžik, a člověka to vrátí zpátky na zem, zpátky do své kůže... něco, co se téměř dotkne až samé duše... a mě dneska dostal tenhle řádek, slova nějaké písničky, napsaná v komentářích pod jedním článkem. Netuším, oč jde, ale téměř mě zamrazilo, jak moc mě to v tento moment oslovilo...

…balzám svůj najdeš v rukou člověka, když nečekáš ten dar…

Mimochodem, doma už mi moc kousků holčiček nezbylo, nůžky se dneska dotkly i Mrňavé... zbylo po ní jen tohle:

Kam stoupnu, všude to kváká... začínám mít strach, že mi z toho za chvíli kvákne taky :-(

Ačkoliv baroko je mému srdci opravdu blízké, zahradní architektura Milotic mě teda nijak nenadchla... :-(

"Maminko, kam jdeš?" vyzvídala Anežka, když její bystré oko zjistilo, že si máma obouvá boty a nabírá kurz směrem ke dveřím.
"Jdu se kouknout na pampelišky," řekla jsem opatrně.
"Jůůůů," poskočila radostně, "pampelišky... já jdu s tebou, jo?"
Taky mám občas chut poskočit... nejlíp z mostu a směrem dolů :-)

Když už jsem dneska v tom psaní, tak bez zbytečných písmenek přidám pár kousků šeříku...

nechápu, kde se vzala teorie a pořekadlo, že někdo nebo něco je pomalého jako slimák... ten tvor mi naopak připadá až neuvěřitelně rychlý a hbitý, mrška :-)

 

Nechám se přebarvit na blond.... a BASTA (omluva všem blondýnám). Už silně uvažuju nad tím, jak moc nutné to je. Můj muž, mimochodem velmi technický typ, měl ze mě v pátek záchvat smíchu, a pan K. v autorizovaném servisu taky. Ale abych to vysvětlila :-)

Když jsem v úterý myla okna, zahlídla jsem Alenku, jak si to po baráku pochoduje s jednou šlehací metlou od  mixéru. Pak jsem o ni kdesi zakopla, tak jsem ji kamsi dala, aby na ni už nedosáhla, a vzpoměla jsem si až ve čtvrtek, kdy jsem jednak chtěla poprvé v životě zkusit upéct velikonočního beránka a recept pravil, že nutno vyšlehat bílky, a jednak jsem šla péct dort pro synovce.

A milé metly nebylo... Respektive bylo, ale jen levé. Zevrubná prohlídka všech obytných i neobytných prostor ukázala, že prostě nic. Takže dort byl zrušen a beránek odsunut na příhodnější čas, kdy se mi bude chtít našlehávat ručně.

Jenže pak se v pátek chvátalo a holky řvaly o palačinky k obědu, tak se mi mozek dočasně sepnul na blond barvu - a upnula jsem do mixéru jednu šlehací metlu a jeden hnětací hák, aby to nevypadalo tak prázdně. Technicky zdatným zřejmě netřeba popisovat, co následovalo :-)

Přikrytá rouškou mléka a těsta se šlehací metla ukázkově zamotala do háku, který ji po pár otočkách přeměnil v hadí pokrouceninu, takže jsem v rozmezí několika málo dnů došla o obě metly. Sakra, jak má obyčejná bruneta tušit, že hák s metlou se nesnášejí, když jsou obě do jednoho přístroje?

V pánovi ze servisu, kam jsem vznesla žádost o urgentní zaslání náhradních metel, to vyvolalo záchvat smíchu. Nu což, aspoň jsem mu o pár minut prodloužila život, smích je zdravý :-) Můj muž se taky smál... hodně a dlouho. Asi si budu muset začít dávat bacha, protože ty dávky smíchu, které mu svou tupostí (to se fakt asi jinak říct nedá) ordinuju, by mu mohly prodloužit život natolik, že by mě přežil :-)

Každopádně beránky jsem ručně stručně bez šlehače nakonec vytvořila dva, a nedělní oslava se vydařila i bez dortu. Jelikož jsme ji zahájili včas, tak nás prudký přívalový liják nijak nerozladil (rozladěně se tvářili jen ti, co zjistili, že jim o 80km dál visí na sušáku všechny kalhoty a zapoměli zavřít okýnka u firemního auta - díky, drahý, taky jsem se po chuti zasmála), ba co víc, příroda nás odměnila nádherným pohledem na dvojitou duhu. Bystré oko ji při bližším zkoumání určitě uvidí...

dvoj-duha

a momentka z oslavy