Dneska je Marie a ty bys měla svátek. Sešli bychom se v tvojí kuchyni s kytkou a bylo by nám fajn.

Místo toho se s kytkou scházíme jinde a nejdeme slavit, ale doprovodit tě na cestě. Na tvojí poslední cestě... Slzy se mi derou pod víčka a svět mi zas na chvíli připadá nespravedlivý. Vždyť kolik lidí může říct, že během tří týdnů přišlo nezávisle na sobě o obě babičky...? Už nikdy nezaparkujeme auto před tvým domečkem, už nikdy se moje děti nerozeběhnou nahoru po schůdkách, už nikdy tam neucítím tu známou vůni čerstvých buchet.

Zůstanou jen vzpomínky a pár fotek... a maličká díra v srdci. A život půjde tak nějak dál.

Řeči na pohřbu většinou nemám moc ráda, farář se snaží říct něco hezkého, ale nevěřím, že by si pamatoval každého člověka, kterého pohřbívá, ty tváře mu musí splývat. Ale tenhle, ten řekl něco, co ve mně zůstává a co se mi v myšlenkách pořád vrací...

"Můžete mi říkat, co chcete, utěšovat mě, jak chcete. Na vašem místě bych to taky udělal. Ale žádný z vás to teď neprožíváte, nežijete ve mně..." Nejvyšší čas, abych si přečetla, jak to s tím Jobem vlastně bylo.

Život půjde dál...