Dneska je Marie a ty bys měla svátek. Sešli bychom se v tvojí kuchyni s kytkou a bylo by nám fajn.

Místo toho se s kytkou scházíme jinde a nejdeme slavit, ale doprovodit tě na cestě. Na tvojí poslední cestě... Slzy se mi derou pod víčka a svět mi zas na chvíli připadá nespravedlivý. Vždyť kolik lidí může říct, že během tří týdnů přišlo nezávisle na sobě o obě babičky...? Už nikdy nezaparkujeme auto před tvým domečkem, už nikdy se moje děti nerozeběhnou nahoru po schůdkách, už nikdy tam neucítím tu známou vůni čerstvých buchet.

Zůstanou jen vzpomínky a pár fotek... a maličká díra v srdci. A život půjde tak nějak dál.

Řeči na pohřbu většinou nemám moc ráda, farář se snaží říct něco hezkého, ale nevěřím, že by si pamatoval každého člověka, kterého pohřbívá, ty tváře mu musí splývat. Ale tenhle, ten řekl něco, co ve mně zůstává a co se mi v myšlenkách pořád vrací...

"Můžete mi říkat, co chcete, utěšovat mě, jak chcete. Na vašem místě bych to taky udělal. Ale žádný z vás to teď neprožíváte, nežijete ve mně..." Nejvyšší čas, abych si přečetla, jak to s tím Jobem vlastně bylo.

Život půjde dál...

Opravdu si myslím, že by mělo být úředně, soudně, státně a jinak přísně zakázáno, aby se v jedné rodině obě babičky v rozmezí dvou týdnů rozhodly, že to na tomto světě zabalí a přejdou jinam... i když člověk ví, že takhle je to možná vzhledem k okolnostem lepší, přesto to dokáže pořádně zabolet.

Na druhou stranu - kdo mi dal právo rozhodovat, co je pro druhého lepší nebo horší? Pokoj i tvojí duší, babičko...

bilance prvních pár dní školky:

- hned první den jsem byla upozorněna, že moje dítě je horolezec a muselo být sundáváno ze zídky na záchodech, kam vylezlo a odkud odmítalo slézt... s tím, že je horolezec, mi opravdu neřekli nic nového
- jemně jsem naznačila, že začala být strašně vybíravá a že se mají obrnit trpělivostí, protože fakt, ale fakt nebude chtít jíst... to jsem si ovšem nevšimla, že na zahájení školního roku jim připravili svíčkovou, kterou ona může a které si samozřejmě byla 2x přidat... tak nic, no... zase jsem vypadala, že přeháním
- jsem odsunuta na vedlejší kolej... když jsem v šatně požádala o pusu na rozloučenou, tak na mě jenom tak nechápavě koukla a strašně udiveně prohlásila: "a prooooč??? už běž pryč!"
- mrňavou to ticho v domě přinutilo smysluplně mluvit... chodí po místnostech a pořád dokola vykřikuje: "á-ne-šo, kde jé?"

ale jinak - hlavně že se Prostřední ve školce líbí :-)


Včera chodila a zpívala si něco o berušce, slabikově i rýmově úplně mimo. Zapátrala jsem v paměti, protože tu písničku už jsem pár roků zpátky slyšela od Nejstarší, a říkám jí: "hele, Anežko, nebylo to náhodou takhle? Seděla beruška na lístečku, červený kabátek samou tečku. Přišli k ní motýlci, my tě známe, my ti ty puntíky spočítáme..."
Přezpívala si to, zjistila, že se vleze do slabik, koukla na mě a říká: "jooo, tak to je, tak to říkala paní učitelka. A tys tam už někdy byla, že to znáš?"

:-))