úterý 17. května 2011

Tak včera po týdnu čekání konečně dorazilo... pár hodin po tom, co táta odjel na druhý konec republiky za prací, krásné, nablýskané, oranžové, úplně nové, ani kolo, ani koloběžka.... prostě odrážedlo :-)

Nevím, čím jsem si zrovna já, člověk, kterému sporty nejsou cizí, zasloužila děti, které se nedokáží naučit plavat bez pomůcek, na bruslích jsou nebezpečné samy sobě, bojují i s kolem... Osud v mém životě vůbec hodně často nešetřil ironií, ale tady se mu to obzvlášť povedlo. No nic... když ani asi stý pokus zkoordinovat oči, ruce, nohy i vlastní rovnováhu nevedl v případě Prostřední k onomu zdárnému "šlápni a jeď", rozhodla jsem se pomoct jí odrážedlem.

A teď leží přede mnou. Kamarádkou tolik vychvalované, manželem překousnuté až po těžkých bojích a debatách... a pozor! úplně demontované v jedné trošku větší krabici.

Skáčou kolem mě všechny tři, jedna nedočkavější než druhá. Začínám mít kolem srdce ten svíravý pocit, že je do mě vkládáno až příliš mnoho důvěry.

Rozbaluju krabici a vypadává to na mě pěkně po součástkách. Ach můj Bože, co je zas tohle, vždyť víš, že já absolutně nejsem technický typ.

Trojí oči na mě tázavě hledí.

Hluboce si povzdechnu, prostuduju návod k sestavení a jdu hledat ty správné klíče.

Jedno kolo, druhé kolo, po čtvrté konečně správně nasazeno :-) , utáhnout, přitáhnout, hotovo. Ufff, zpocená jsem až někde...

Řídítka. Hmmmm... nasadit, OK, přirazit, jo, to by taky šlo... a podle návodu pak utáhnout. Prohlížím krabici, zem, přilehlé sáčky, pátrání posléze rozšířím i na ruce těch tří... sakra, a co mám utáhnout, když tu nic takového není?!?!?

Tak jo... nádech, výdech, dáme pauzu a nasadíme sedátko. Sedátko?!? No nic, ukazuje se, že to je stejně zákeřný úkol jako ta řídítka.

Prostřední kolem mě zoufale poskakuje: "tak co, maminko, už to bude?"

Něco cedím mezi zuby a spisovná čeština to určitě není. Studuju návod. Brzdy a hrstka šroubků se taky ukazují nad mé netechnické síly. Propadám vzteku a bezmoci.

Zvedám telefon a hodně hlasitě sděluji manželovi, že to jeho blbé cestování má za následek 5ti denní potok slz u Prostřední, protože ten kus kovu prostě nesestavím a ta blbá hmota nade mnou vítězí. Neméně hlasitě se dozvídám, že jsem hysterka a nešikovná k tomu, načež zazní: "snaž se" a oba telefony oněmí, protože si jimi navzájem švihneme.

Prostřední pláče.

Ještě chvíli se pokouším poskládat to dohromady, po půl hodině to vzdávám a volám mému tatínkovi s úlisným dotazem, jestli náhodou během týdne nebude mít cestu po doktorech někde blízko nás. Hurá, bude, staví se. Mraky se rozplývají a svět se rázem stává růžovějším. Musím na sobě zapracovat, slíbím si asi po milionté, a jdu ven pověsit prádlo.

Trička plápolají na šňůře, když tu se najednou otvírají dveře, manžel (který podle mých výpočtů má být touhle dobou asi tak 50km před Prahou) hledá klíče, ruce začnou kmitat a do 10 minut je všechno hotovo.

"A co na tom jako bylo tak složitého?" ptá se úplně nelogicky... a já jen zvedám oči k nebi a děkuju... děkuju za všechny jeho pracovní problémy, které ho zdržely až doteď na firmě, děkuju i těm dvěma pánům, kteří na něho venku v autě vydrželi čekat, děkuju za Anežku, které vyschl potok slz a vystřídal ho blažený a šťastný úsměv... a děkuju za všechny náhody :-)

1 komentář:

  1. :) pro děti jsem dělala odrážedlo z klasického kola, jen se odmontovala šlapadla a později, zase namontovala :).. Příběh jako vždy poutavý !Napiš knihu, jistě by našla čtenáře ! ... A jak Jity pokračujete s ........ :)

    OdpovědětVymazat