Začínám si myslet, že mě někdo snad uhranul nebo co... to přece není možná, aby se na jednoho navalilo tolik katastrof a pořád to nemělo konce... Není to jen opět zničená zahrádka a opět sežraná trampolína, je to tak nějak všechno okolo, události v širší rodině a tak... Ani z paní sociální pracovnice nemám (oproti prvnímu dojmu, kdy mi přišlo, že se na naši žádost celá rozzářila) dobrý pocit... taky se buď špatně vyspala, nebo (ještě hůř) cítím ve vzduchu nepříjemnou pachuť zrady... ach jo... vykašlat se na všecko, fakt myšleno NA VŠECKO, a bude...

mimochodem, nevím, jestli je to naším drsným a lehce zmateným horňáckým krajem, ale říkaly jsme si s Anežkou, jak dělají zvířátka, pak jsme dokráčely k ohradě - a půlka oveček mečela a druhá půlka bečela :-)) tož pak, mámo, uč a vysvětluj, že jo :-))