Je zvláštní, jak náhody někdy člověku dokáží zasáhnout do života...

Deset let... zhruba touhle dobou je tomu už deset let... :-( Ten nezapomenutelný rok, který v létě vyvrcholil ztrátou místa a hlubokou nenávistí k člověku, který se o to zasadil. Měsíce slz a všechny ty roky, kdy už jsem o žádnou práci nezavadila.

Do dneška jsem vlastně pořádně nepochopila co, proč a jak... Jak vůbec mohl? Proboha, proč?

Pár let jsem věřila, že jednou zazvoní telefon a dočkám se omluvy... nebo aspoň vysvětlení. Všechno bylo přece tak jednoduché. Dost dlouho se mi to honilo hlavou a možná to z ní nikdy ani nezmizelo. Věděla a věřila jsem, že druhý konec republiky je dost velká vzdálenost na to, abych ho už nikdy nepotkala.

Jenže já ho dneska potkala. 

Po deseti letech, a ještě ke všemu u kostela... Na místě, kde bychom v tom čase normálně nebyli já ani on... nebýt souhry spousty náhod.

Je zvláštní, jak náhody opravdu člověku dokážou zamotat hlavu i život :-) Čas už nikdy nevrátím zpátky, ale aspoň můžu s klidným svědomím říct, že už k němu necítím zášť... A možná, možná pravdu jednou pozná i on...