I takové dny jsou,
že rána za ranou
zas právě tebe najde
a málokomu dojde,
že padáš únavou...

Zas připadáš si sám,
máš v hlavě hlavolam,
proč hůl nad tebou lámou
a lásky dál tě klamou,
vždyť nejsi odepsán...

No jo, jenže co kdy JSI odepsaný? Co pak...? Sluníčko svítí, ten hnusný bílý nesmysl konečně roztál, na oknech čerstvě visí zářivé oranžovo-žluté závěsy pro dobrou náladu... a ona nikde. Nepomáhá to... 

I takové dny jsou,
že zpráva za zprávou,
jen další trable přidá
a špatnou horší střídá,
až padáš únavou...

A padáš... a padáš... a padáš... usínáš a toužíš už se nevzbudit. Nebo se aspoň vzbudit za hodně dlouho, v jiném čase, v jiném století, možná úplně nejlíp v jiném světě, na jiné planetě, s jiným okolím...  s jiným startem do života, s jinými podmínkami, s jinými následky všech svých minulých činů, ať už těmi zbrklými nebo milionkrát promyšlenými... v jiném těle, s jinou duší...

Neumím fotit slzy... ale ty vnitřní, ty stejně asi zachytit nejdou. Možná je někdo za maskou přetvářky dokáže odhalit, možná má někdo dar vidět je hned. Možná... A někdo nám to jednou stejně všechno spočítá...

Ale stokrát nic umořilo i osla... :-(