Moje maličké miminko, které nám první měsíce svého života dalo v čerstvém rodičovství tak strašně zabrat svými zdravotními problémy, předevčírem přineslo svoje druhé vysvědčení... a dneska odjela na svůj první tábor v životě.

Vzala jsem si starý maličký digitálek, že zvěčním tu radost v jejích očích, tu dychtivost a touhu po něčem novém, neznámém, nepoznaném... a pro samé slzy v očích jsem skoro neviděla na displej :-(

Jako dítě na základní škole jsem jezdila na tábory každoročně, dokonce v mladším věku, než je teď ona. Ale ani jednou, opravdu ani jednou si nevzpomínám, že by moje máma při odjezdu brečela. Nebo že by si to všechno schovávala do soukromí?

Pomaličku roste a dospívá... Ani se nenaděju a přijde doba, kdy už mě nebude potřebovat... tak ale upřímně: bude to znamenat, že se konečně u všeho přestanu tak dojímat a brečet...? Nebo se mnou ty hormony budou mávat pořád? :-))