Nevím, proč jak blázen skáču po centimetrech v obilí u mého zemědělského otce, když bych Makovou panenku s přehledem oblékla i doma... na té hnusné mega zahradě :-) a že tam toho kvete, plevele jednoho :-)

moje dvě ženy... obě stíhají před foťákem zdrhat stejně rychle :-)) ale archivní foto to bude dobré...

"Klidně běž s holkama domů, já vás doběhnu, jen tu zkusím blýsknout jeden mák..."
"Nezkusíš, vůbec do toho nelez!"
"Jen tady na krajíčku... hmmm... je to strašně daleko..."
"Běž z tama pryč!"
"Jen jednu nožičku tam takhle vrazím..."
"Nikam nic vrážet nebudeš! Běž z toho obilí pryč! Dodupeš to!" (sprosťák, už jsem kilo zhubla!)
"Hele, tady je skulinka, jen prstíček od nožičky..."

chvíli klid, mák je furt strašně daleko, skrz klásky romanticky fučí vítr...

"Proč tam tak stojíš? Běž za holkama, já hned dojdu."
"Ani omylem. Nehnu se! Kdybych se o centimetr posunul domů, ty do toho obilí okamžitě skočíš!!!"

grrrrr!!! a to si říká můj otec! :-) nehodnou matku nazývají macechou... jak se říká otci, co nemá pochopení pro svou dceru? :-))

Když kvete jetel a ten, co drží foťák, je rychlejší než ten, co drží sekačku... :-)

Člověku se občas až sbíhají sliny, jen když si na špekáčky vzpomene. A letos se u nás ještě žádné opékání nekonalo... tohle měla být premiéra. Koupené už minulý týden, ale skrz vytrvalý déšť posléze vražené do mražáku, a v sobotu ráno vytáhnuté.

Pohledem na oblohu jsem usoudila, že bouřek z minulého týdne už bylo dost, že je to na bazén a opékání. Holky nadšeně chodily očuchávat ten rozmrzající polotovar a čekalo se jen na tátu, až se doma objeví i on.

Ve čtyři odpoledne se počasí rozhodlo kašlat na naše plány a předvedlo májovou bouřku a deštík. No když myslí... to nezná, co my a naše chutě dokážeme :-)) ať si prší, jak chce, náš táboráček pod střechou se prostě konal :-)

 no a takhle to vypadá v praxi pod střechou :-))

Hej ty tam, v říši hvězd, nespravedlivý jsi... volal Drákula v muzikálu.

A mně se taky chce zařvat :-( hej ty tam!, mravence i moly jsem zkousla a víceméně úspěšně vyhnala, s ještěrkama už jsem skoro kámoška, had mi kupodivu nepřivodil infarkt, u tří žab, které jsem si minulý týden donesla se salátem a které mi tu hopkaly po kuchyňské lince, jsem skoro ztratila hlas, jak jsem řvala... ale abych zaryla rýčem do země a pak na něm vytáhla krtka, to mi fakt nedělej :-(

Vždyť já tu havěť vůbec, ale fakt vůbec nemám ráda... :-(

vajgélie

Tak včera po týdnu čekání konečně dorazilo... pár hodin po tom, co táta odjel na druhý konec republiky za prací, krásné, nablýskané, oranžové, úplně nové, ani kolo, ani koloběžka.... prostě odrážedlo :-)

Nevím, čím jsem si zrovna já, člověk, kterému sporty nejsou cizí, zasloužila děti, které se nedokáží naučit plavat bez pomůcek, na bruslích jsou nebezpečné samy sobě, bojují i s kolem... Osud v mém životě vůbec hodně často nešetřil ironií, ale tady se mu to obzvlášť povedlo. No nic... když ani asi stý pokus zkoordinovat oči, ruce, nohy i vlastní rovnováhu nevedl v případě Prostřední k onomu zdárnému "šlápni a jeď", rozhodla jsem se pomoct jí odrážedlem.

A teď leží přede mnou. Kamarádkou tolik vychvalované, manželem překousnuté až po těžkých bojích a debatách... a pozor! úplně demontované v jedné trošku větší krabici.

Skáčou kolem mě všechny tři, jedna nedočkavější než druhá. Začínám mít kolem srdce ten svíravý pocit, že je do mě vkládáno až příliš mnoho důvěry.

Rozbaluju krabici a vypadává to na mě pěkně po součástkách. Ach můj Bože, co je zas tohle, vždyť víš, že já absolutně nejsem technický typ.

Trojí oči na mě tázavě hledí.

Hluboce si povzdechnu, prostuduju návod k sestavení a jdu hledat ty správné klíče.

Jedno kolo, druhé kolo, po čtvrté konečně správně nasazeno :-) , utáhnout, přitáhnout, hotovo. Ufff, zpocená jsem až někde...

Řídítka. Hmmmm... nasadit, OK, přirazit, jo, to by taky šlo... a podle návodu pak utáhnout. Prohlížím krabici, zem, přilehlé sáčky, pátrání posléze rozšířím i na ruce těch tří... sakra, a co mám utáhnout, když tu nic takového není?!?!?

Tak jo... nádech, výdech, dáme pauzu a nasadíme sedátko. Sedátko?!? No nic, ukazuje se, že to je stejně zákeřný úkol jako ta řídítka.

Prostřední kolem mě zoufale poskakuje: "tak co, maminko, už to bude?"

Něco cedím mezi zuby a spisovná čeština to určitě není. Studuju návod. Brzdy a hrstka šroubků se taky ukazují nad mé netechnické síly. Propadám vzteku a bezmoci.

Zvedám telefon a hodně hlasitě sděluji manželovi, že to jeho blbé cestování má za následek 5ti denní potok slz u Prostřední, protože ten kus kovu prostě nesestavím a ta blbá hmota nade mnou vítězí. Neméně hlasitě se dozvídám, že jsem hysterka a nešikovná k tomu, načež zazní: "snaž se" a oba telefony oněmí, protože si jimi navzájem švihneme.

Prostřední pláče.

Ještě chvíli se pokouším poskládat to dohromady, po půl hodině to vzdávám a volám mému tatínkovi s úlisným dotazem, jestli náhodou během týdne nebude mít cestu po doktorech někde blízko nás. Hurá, bude, staví se. Mraky se rozplývají a svět se rázem stává růžovějším. Musím na sobě zapracovat, slíbím si asi po milionté, a jdu ven pověsit prádlo.

Trička plápolají na šňůře, když tu se najednou otvírají dveře, manžel (který podle mých výpočtů má být touhle dobou asi tak 50km před Prahou) hledá klíče, ruce začnou kmitat a do 10 minut je všechno hotovo.

"A co na tom jako bylo tak složitého?" ptá se úplně nelogicky... a já jen zvedám oči k nebi a děkuju... děkuju za všechny jeho pracovní problémy, které ho zdržely až doteď na firmě, děkuju i těm dvěma pánům, kteří na něho venku v autě vydrželi čekat, děkuju za Anežku, které vyschl potok slz a vystřídal ho blažený a šťastný úsměv... a děkuju za všechny náhody :-)

Mám tu kouli ráda... prostě si jen tak pluje, shovívavě kouká kolem sebe, netrápí ji to či ono... a na rozdíl od nás tu bude pořád.

Střešní okna proklínám několikrát ročně, pravidelně při mytí a nárazově pokaždé při pohledu na binec, který se na ně chytá. Ale včera, včera bych je za nic na světě nevyměnila. To si člověk jen tak lehne do postele a když je trocha štěstí, tak se mu skoro před obličejem prochází tento pán :-) Stačí jen natáhnout ruku, zavřít vrátka za starostmi všedních dní a jen tak snít...

4 letá:
"maminko, a co budu, až budu velká?"
"no... budeš chodit do školy"
"to taky, ale co pak???" v očích velké otazníky
"hmmm," přemýšlím, až se ze mě kouří, "pak budeš mít třeba miminka a bude z tebe maminka"
"joooo," rozzáří se jí celý obličej... načež mě sejme zásadní otázkou: "a v jakém budu domově...???"

jó, holka... to nevím... ale ještě chvíli a já z vás budu možná v psychiatrickém domově :-)))

Návod na sebelikvidaci v několika krocích:

1. zahraj si na hodnou polovinu rodičovstva a navrhni dětem, že si můžou vybrat, kam se pojede na výlet
2. v duchu zajásej a poklepej si na rameno, žes je tak skromně vychovala a napadla je zrovna ZOO Lešná, která je bratru 3/4 hodiny cesty od domu, a ne nějaká tramtárie na druhém konci republiky, kde by se určitě cestou minimálně 1/3 dětí pozvracela, 2/3 pohádaly a auto by pak vypadalo jako po nájezdu sarančat
3. nabitý foťák je samozřejmostí, náhradní oblečení pro dětské osazenstvo taktéž
4.zamračené a podmáčené ráno ti nemůže zkazit náladu, protože je přece Den matek a ty dostaneš od dětí prvně v životě snídani až do postele... po snídani pak všechny za mohutného halasu nasoukej do auta, teplejší oblečení se v kufru snadno uveze, usoudíš, že na parkovišti se přece dá převléct vždycky
5. pár kapek na předním skle nemůže zkazit atmosféru výletu, a to dokonce ani tehdy, když v batohu jsou 3 pláštěnky pro celkem 5 osob, přinejhorším se dá vždycky cestou aspoň pomodlit, ať se to počasí umoudří
6. cestou si všimneš ukazatele na zříceninu hradu Lukov, hlavou ti bleskne vidina šutrů, a nenápadně navrhneš řidiči, že "když už budeme kousek od toho..."
6. ti vydřiduši na ZOO parkovišti chcou za parkovací místo skoro tolik, kolik je vlezné do ZOO pro dospělého člověka!
7. sluníčko pálí, den je nádherný, děti u vytržení... příště si vzpomeň, že drobotina se evidentně dobíjí i ze vzduchu a ani pětihodinové lítání a courání na nich nenechá žádné, ale fakt vůbec žádné stopy únavy
8. zamiř na Lukov, osvěž se ledovým čajem, který jsi ráno zapoměla na předním sedadle auta a ze kterého je uprostřed odpoledne regulérní horký čaj
9. natáhni si v autě na 3 minuty nohy a v duchu si gratuluj, že vlastně nesnášíš semafory, víceproudé silnice a protijedoucí auta obecně, takže dneska jsi v rámci přežití osvobozena od řízení
10. u Lukova lehce zbystři, protože auto se musí nechat u cedule a směrem vzhůru (ten hrad jaksi vůbec není vidět) se táhne lesní cesta... ale vcelku široká, takže usoudíš, že to bude brnkačka
11. když po kilometru prudkého stoupání máš plíce málem na zemi jako bys kouřila od narození, spolkni všechna neslušná slova a pomni, že to byl původně tvůj nápad... zajímavé, že drahá polovička, která na rozdíl od tebe kuřák je, to udýchává daleko líp, a to dokonce i s Mrňavou na zádech
12. až se zhruba po dvou kilometrech vyšplháš vzhůru, tak si koukni na nohy, a už si ty vycházkové Riekry nikdy, ale opravdu nikdy nedávej, a příště si radši obuj tenisky!!!

 to by mě zajímalo, jak to ta žirafa dělá, že u jídla ještě stíhá tak pomrkávat... :-)

 a jdééém... jen já a můj stín :-)

Naprosto šílený den, jaký občas prožije každý z nás... a pak něco přijde, něco se stane, nikoliv náhodou (protože nic není o náhodách), ale přesně v ten pravý okamžik, a člověka to vrátí zpátky na zem, zpátky do své kůže... něco, co se téměř dotkne až samé duše... a mě dneska dostal tenhle řádek, slova nějaké písničky, napsaná v komentářích pod jedním článkem. Netuším, oč jde, ale téměř mě zamrazilo, jak moc mě to v tento moment oslovilo...

…balzám svůj najdeš v rukou člověka, když nečekáš ten dar…

Mimochodem, doma už mi moc kousků holčiček nezbylo, nůžky se dneska dotkly i Mrňavé... zbylo po ní jen tohle:

Kam stoupnu, všude to kváká... začínám mít strach, že mi z toho za chvíli kvákne taky :-(