Ačkoliv baroko je mému srdci opravdu blízké, zahradní architektura Milotic mě teda nijak nenadchla... :-(

"Maminko, kam jdeš?" vyzvídala Anežka, když její bystré oko zjistilo, že si máma obouvá boty a nabírá kurz směrem ke dveřím.
"Jdu se kouknout na pampelišky," řekla jsem opatrně.
"Jůůůů," poskočila radostně, "pampelišky... já jdu s tebou, jo?"
Taky mám občas chut poskočit... nejlíp z mostu a směrem dolů :-)

Když už jsem dneska v tom psaní, tak bez zbytečných písmenek přidám pár kousků šeříku...

nechápu, kde se vzala teorie a pořekadlo, že někdo nebo něco je pomalého jako slimák... ten tvor mi naopak připadá až neuvěřitelně rychlý a hbitý, mrška :-)

 

Nechám se přebarvit na blond.... a BASTA (omluva všem blondýnám). Už silně uvažuju nad tím, jak moc nutné to je. Můj muž, mimochodem velmi technický typ, měl ze mě v pátek záchvat smíchu, a pan K. v autorizovaném servisu taky. Ale abych to vysvětlila :-)

Když jsem v úterý myla okna, zahlídla jsem Alenku, jak si to po baráku pochoduje s jednou šlehací metlou od  mixéru. Pak jsem o ni kdesi zakopla, tak jsem ji kamsi dala, aby na ni už nedosáhla, a vzpoměla jsem si až ve čtvrtek, kdy jsem jednak chtěla poprvé v životě zkusit upéct velikonočního beránka a recept pravil, že nutno vyšlehat bílky, a jednak jsem šla péct dort pro synovce.

A milé metly nebylo... Respektive bylo, ale jen levé. Zevrubná prohlídka všech obytných i neobytných prostor ukázala, že prostě nic. Takže dort byl zrušen a beránek odsunut na příhodnější čas, kdy se mi bude chtít našlehávat ručně.

Jenže pak se v pátek chvátalo a holky řvaly o palačinky k obědu, tak se mi mozek dočasně sepnul na blond barvu - a upnula jsem do mixéru jednu šlehací metlu a jeden hnětací hák, aby to nevypadalo tak prázdně. Technicky zdatným zřejmě netřeba popisovat, co následovalo :-)

Přikrytá rouškou mléka a těsta se šlehací metla ukázkově zamotala do háku, který ji po pár otočkách přeměnil v hadí pokrouceninu, takže jsem v rozmezí několika málo dnů došla o obě metly. Sakra, jak má obyčejná bruneta tušit, že hák s metlou se nesnášejí, když jsou obě do jednoho přístroje?

V pánovi ze servisu, kam jsem vznesla žádost o urgentní zaslání náhradních metel, to vyvolalo záchvat smíchu. Nu což, aspoň jsem mu o pár minut prodloužila život, smích je zdravý :-) Můj muž se taky smál... hodně a dlouho. Asi si budu muset začít dávat bacha, protože ty dávky smíchu, které mu svou tupostí (to se fakt asi jinak říct nedá) ordinuju, by mu mohly prodloužit život natolik, že by mě přežil :-)

Každopádně beránky jsem ručně stručně bez šlehače nakonec vytvořila dva, a nedělní oslava se vydařila i bez dortu. Jelikož jsme ji zahájili včas, tak nás prudký přívalový liják nijak nerozladil (rozladěně se tvářili jen ti, co zjistili, že jim o 80km dál visí na sušáku všechny kalhoty a zapoměli zavřít okýnka u firemního auta - díky, drahý, taky jsem se po chuti zasmála), ba co víc, příroda nás odměnila nádherným pohledem na dvojitou duhu. Bystré oko ji při bližším zkoumání určitě uvidí...

dvoj-duha

a momentka z oslavy

Co mě po ránu neskutečně rozesmálo (překopírováno z jednoho blogu):

Dovoluji si parafrázovat výrok jedné mojí oblíbené autorky: Bez váhání bych si pro ně lehla pod tramvaj, ale většinu času mám chuť mlátit je do hlavy nějakým tupým předmětem!!! 

Ach ty děti... jak trefné... :-)))

Začínám si myslet, že mě někdo snad uhranul nebo co... to přece není možná, aby se na jednoho navalilo tolik katastrof a pořád to nemělo konce... Není to jen opět zničená zahrádka a opět sežraná trampolína, je to tak nějak všechno okolo, události v širší rodině a tak... Ani z paní sociální pracovnice nemám (oproti prvnímu dojmu, kdy mi přišlo, že se na naši žádost celá rozzářila) dobrý pocit... taky se buď špatně vyspala, nebo (ještě hůř) cítím ve vzduchu nepříjemnou pachuť zrady... ach jo... vykašlat se na všecko, fakt myšleno NA VŠECKO, a bude...

mimochodem, nevím, jestli je to naším drsným a lehce zmateným horňáckým krajem, ale říkaly jsme si s Anežkou, jak dělají zvířátka, pak jsme dokráčely k ohradě - a půlka oveček mečela a druhá půlka bečela :-)) tož pak, mámo, uč a vysvětluj, že jo :-))

Když se rozdávalo něco do mozků, tak Pán byl v mém případě asi hodně skoupý :-) jak si totiž jinak vysvětlit, že UŽ ZASE jsem vyrazila na výlet s foťákem s blikající baterkou :-(

Buchlovický zámecký park má nádherné stromy... úplně úžasně kroucené kmeny, ze kterých se místy až tají dech, jak je příroda nádherně dokázala vytvořit. No dobře, tak člověk tomu nejspíš pomohl taky, ale stejně... nebýt foťáku, který asi tak u pátého stromu klekl, byla bych i dokázala, že mluvím pravdu :-) ale já se tam vrátím... co nejdřív, protože až se stromy zazelenají, tak dřevo už tak krásně nevynikne.

Mám tu zahradu moc ráda, je to moje srdcovka... ve čtvrtek to bude už deset let, kdy jsem do ní vhopkala v bílých sandálkách, se závojem na hlavě a se zbrusu novým příjmením :-) Pravda, lilo jako z cedníku a pávi nás nevítali, ale ty stromy, ty stromy mě fascinovaly už tenkrát...

a malý kvíz takhle při večeru: splývá to s okolím, ale chameleon to není, co je to? pohled zleva, pohled zprava :-)

Aprílové počasí... svítí sluníčko, tak vyperu a pověsím 2 pračky - a než se stihnu ohlídnout a doběhnout, tak mi zmoknou pod provazci deště... Stane se jednou, budiž. A když se někdo jmenuje Jitka, může se vsadit, že se mu to stane druhý den znovu :-) Asi každý má občas pocit, že když osud losoval, na koho si ten měsíc zasedne, tak se mu ušlo až přímo nadměrné pozornost. A ten pocit mám poslední týdny i já... Není to jen o prádle, o věcech, které se záhadně kazí zrovna teď, o zničených kytkách, poškubané trampolíně... prostě tak nějak obecně.

Čirou náhodou (jasně, nic není náhoda) se mi zrovna v tomto rozpoložení dostaly do ruky dva roky staré fotky... starý digitál s malým rozlišením... ale i tady jde poznat, jak příroda nádherně dokáže kouzlit...

vyměním IHNED všechny hady, ještěrky, myši, vosy, včely a jinou chlupanou havěť za jednu malou roztomilou berušku... nebo aspoň broučka doktora

Zuzi, neptej se mně, co to je, sedělo mi to na šňůře u prádla, bzučelo to jako čmelák, mělo to stříbrno-zelené brnění jako rytíř, umělo to lítat a bylo to fuuuuuj  :-((

Že jsem si někdy myslela, že Prostřední je živel, který nepostojí 3 sekundy na jednom místě a furt musí lítat a být v pohybu?? No... to jsem ale ještě neměla "jiné oči" a nezkoušela se dostat na zoubek téhle krasavici...

 

Asi každý občas nabyde dojmu, že z velkého těšení vyleze akorát tak velké zklamání...

Jaro mi řve už hezkých pár dní ráno co ráno na okně, před oknem i všude okolo, tak jsem si řekla, že když už jsem k té holičce takovou dobu objednaná, tak do toho praštím a místo zkracování si nechám vyrobit nějaký super střih. Nic tak nezvedne člověku sebevědomí, jako kousek sexy hlavy :-) Tři čtvrtě hodiny pátrání po internetu a prolézání účesových stránek bylo posléze korunováno úspěchem, našla jsem dva, které měly šmrnc, šly by vyrobit i z mé přerostlé hlavy a nemusely by vypadat špatně. Vyzbrojena obrázky jsem vyrazila vstříc dobrodružství, na jehož konci měl stát nový člověk... Jenže! Člověk míní, holič mění, hodilo by se říct... Nemám na hlavě to, co jsem chtěla, vypadám jinak, než jsem si představovala, zkrátka dopadlo to jinak, než jsem plánovala... Ale co... mohlo by být i hůř. Třeba jako u Prostřední, která dneska dostala další dávku střihu a je zkrácená ještě kapánek víc, než minulý týden. Kulantně řečeno - kdybych si vzala do jedné ruky obrácený klobouk a do druhé ji, mohly bychom si soucitem docela dobře přivydělat :-)

Pro spravení nálady jsem aspoň s foťáčkem přepadla zahrádku našich, abych zjistila, že ani mamce ještě nekvetou narcisky... Tak si holt počkám na ty svoje :-(

Velikost jobovek je vždycky přímo úměrná radosti, kterou vyvolají v pachateli... Zároveň je nepřímo úměrná času, který stačí na jejich spáchání, tzn. čím míň času, tím dokonalejší katastrofa... mnohdy stačí jen na chvíli otočit se zády :-) No a úplně nejdokonalejší na tom je, když pachatel zpozoruje, že je pozorován a focen, a umatlané ručičky se radostně zvednou, pusa se otevře, praví: "ma-ma, ma-ma", a nožky se rychlostí blesku rozběhnou ke zpozorovanému objektu :-)

Kalhoty šly do pračky, ze stěn jsem to setřela (žádná křeč, malování stejně bylo v plánu, aspoň bude důvod moc ho neodkládat), na zemi to klouzalo ještě další hodinu... ale hlavně že bylo veselo :-))) No co, třeba měla chuť na dort a po vzoru pejska a kočičky se do receptu žádaly i povidla :-)

Barevnost upravena a potlačena v Picasa

Když jsem včera ráno otevřela oči, koukaly na mě skrz střešní okna kapky... no nadšením jsem nezářila, ale naštěstí se to dopoledne umoudřilo a odpoledne se holky pro dobré chování dočkaly složení trampolíny. Netřeba popisovat, že hlavně náš hyperák teď v jednom kuse skáče :-))

Byla docela fuška ji nalákat dneska na procházku, kdyby mohla, možná na trampošce i spí :-) Ale nechala se ukecat na kačenky... jen škoda, že jsme žádné u rybníka nenašli... Ale zahlídla jsem jsem bodlák, ten fakt MŮŽU

 

nejen procházka, ale i zahrada občas skýtá úlovky, které potěší oko :-)

žasnu, jak při troše přiblížení je ten tvor chlupatý... uff, už se ani nedivím, že jsem na ně alergická...

Na první pohled krásná a roztomilá... chlupatá a celá taková k poňuchání... druhým pohledem její oči ale říkají, že není radno ji podceňovat... dávejte si na mě bacha!

S velkou vášní k lovu - samozřejmě k lovu všech mých zelených nesmyslů, co se jich jen na dvorku (haha, prej dvorku!, ségra nemá celou zahradu tak velikou, jako my "dvorek" :-(  ) nachází. Matka teriér, otec neznámý vojín... proč já si vlastně nevygůglila už loni, co je tahle rasa zač?!? Tolik nervů jsem si mohla ušetřit...

Včera jsem provětrala a vytřepala všechna tajná zákoutí peněženky a pořídila si magnólii a vrbu. Pár desítek minut jsem se rýpala s oplocením a pak jsem ji velmi důrazně varovala, ať se ani nepokouší k něčemu z toho přiblížit. Chápavě na mě koukala, jako by říkala, že mi rozumí... a do rána samou radostí (nebo vztekem?) sežrala moje netřesky a packama rozryla bylinkové záhony, které nesměle začínají rašit.

A já z ní asi taky brzo vyraším :-(